Procházky
Tak Vám povím něco o našich procházkách.
Poslední dobou chodíme na procházky skoro pořád, páč mě to děsně baví. Sice to tu máme už pořádně prošmajdané, ale mě to neva, páč se pořád objevuje něco nového. Ale Eví slíbila, že určitě pojedeme zase na nějaký pořádný výlet. Prej asi na Šerlich na borůvky na koláč. A pak taky do Tróje do ZOO a prej je na mě strašně zvědavá, jak se mi bude líbit v metru, protože prý necháme auto na Černém mostě a zbytek po Praze pojedeme krtkem. Ale nevím, jestli mě vezme na záda nebo na trakárek?! Moc to nechápu, ale ono to nějak dopadne.
Takže ty naše procházky jsou teď prma. Už moc necvičíme, jen opakujeme, aby Eví nezapomněla, páč já jsem děsně šiokovnej. Už ani moc nechodím na vodítku, protože většinou na přivolání přiběhnu a u nohy umím chodit jen tak. A když Eví volá POZOR AUTO, tak si sednu na prdelku na trávu vedle silnice a počkám, až auto přejede. A pak Eví volá ještě VOLNO a to už můžu zase klíďo běžet. Jen je teď Eví smutná, že jsem ošklivý na malé pejsky. A já jsem taky smutný, protože mi nasazuje košík a ten já nerad.
Povídala o tom s Luckou ze cvičáku a ta říkala, že když na mě bude Eví tvrdá, tak se zas snad uklidním. Já se teda budu snažit uklidnit, přísahám:-)
Protože je na louce vysoká tráva, chodíme teď po silnici, ale já občas běhám i po louce, protože ta tráva krásně šimrá na bříšku. Ono i na té silnici se dějou zajímavé věci. Tuhle jsme potkali kupříkladu provázek. Šel jsem si s ním hrát, ale Eví říkala, že je to fuj přejetá užovka. Takjsem ji aspoň pořádně očuchal. Ale zajímalo by mě, jak se tam ta užovka dostala. Ona totiž neměla nožičky. Ona vypadala jako můj ocásek s úplně malou tlamičkou a očima. A kdyby můj ocásek neměl nožičky, tak taky nikam nedojde. Prostě to nechápu.
A pak jsme potkali ještě ještěrku. Ta byla taky docela umřitá. Ale aspoň měla nožičky. Sice úplně malinkatý, ale určitě to byli nožičky. Tak jsem si ji taky očuchal. No a pak jsme potkali na silnic šneka. A ten byl úplně živej. Ale moc srandy s ním taky nebylo. Tomu jsem nestačil prozkoumat, jestli má nožičky nebo ne. Zato má divný uši. Vypadají jako antény a když jsem ho očuchával, lechtal mě na čumáčku. A ještě něco. Normálně on si nosí na zádech domeček. Já se z toho picnu. Ale je to silák, to já bych svoji boudu neunesl. A tak jsem rád, že mám Eví a ta se o mě stará.
O pár misek později jsme šli na dlouhou procházku mezi poli. No tam bylo zvířátek. Potkali jsme pár zajíců, ale ti už mě nechávají celkem klidného. Srnka, jo ta byla prima. To jsem celej já. taky zrzavá potvora:-) Ale hrát si moc nechtěla a hned zdrhla, tak jsem aspoň proběhnul obilí, co je kde nového, zajímavého. Jo čápy, ty jsem viděl poprvé takhle zblízka a to teda bylo překvápko. Dyk oni jsou skoro větší než já. A tlamičku tu mají určitě větší. Tak jsem si sednul a koukal na ně. Kdybych nebyl ridgeback, tak bych chtěl být čáp, ... nebo kůň a nebo srnka ... a nebo Eví a pořídil bych si nějakého prima ridgebacka, třeba jako jsem já:-) Tak to asi zůstanu ridgebackem, ono je to nakonec nejjistější.
A teď to nejlepší na konec. Po dloooooooooooooouhé době jsme šli na procházku s Agátou. To bylo moc misek. Ale teď jsme šli do lesa. Holkám jsme se schovali do obilí a moc jsme se tam pusinkovali. A moc jsme běhali. A nakonec mě málem Agáta láskou sežrala. Tak jsem jí musel upozornit, že to ucho je moje. Tak mě ho teda nechala. No jo, jenže nakonec jsme museli jít stejně domů, ale prý zase brzy půjdeme na společnou procházku znovu. Eví říká, že mě to svědčí, že jsem opatrnější:-)
